Jako malý kluk jsem od své mámy často slýchával věty podobné této: „Nehraj si v tom blátě, ušpiníš se, víš, že ty tohle nemůžeš." Od malinka jsem se totiž potýkal s velmi urputným atopickým ekzémem. Provázel mě celé dětství až do dospělosti. Víceméně určoval mou cestu. Bylo jasné, že bude fajn vystudovat, mít „čistou práci“. Nejlépe v teplé, čisté kanceláři. S ekzémem nejen na rukou není přeci jiné cesty. A tak jsem poslouchal, dobře se učil, vystudoval jsem, našel jsem si tu práci v čisté kanceláři a prožil i několik let úspěšné raketové kariéry v personalistice. Ekzém se mě ale držel jako klíště. Jeho stav silně koreloval s návaly stresu, který ona čistá práce s sebou přinášela.

Jednou, o mnoho let později, jsem během vedené imaginace dostal otázku, co bych dělal, čím bych se živil, kdyby to mohlo být úplně cokoli. Pamatuji si ten obraz i dnes velmi jasně. Byl v něm oheň, v nose jsem cítil štiplavý kouř, v uších jsem slyšel rytmický řinčivý rámus. Trvalo chvíli, než jsem v tom obraze uviděl sebe v těžké kožené zástěře, v ruce jsem svíral ještě o mnoho těžší kladivo a po mém boku hořel silný, intenzivní plamen. Vybavuji si i ten velmi silný pocit, kdy jsem své srdce cítil napůl ve své hrudi a napůl právě ve středu plamenů v hořící výhni. Pamatuji si i děsivou estrádu svých vnitřních kritických hlasů. Já přeci nemůžu pracovat ve špíně, prachu a sazích. Ekzém mě sežere zaživa. Naopak si už nevybavím, z jakého místa jsem byl ochoten tyto hlasy neposlechnout.

Velmi hluboko mám v sobě zapsané pocity, když jsem poprvé zapaloval ve své výhni. Cítím naprosto jasně to, co se ve mně dělo při prvních úderech do žhavého železa. A tak jsem si hrál, zkoušel, učil se. A světe div se, čím víc špinavý jsem byl, čím víc jsem neposlouchal ty ustrašené kritiky v sobě, tím více jsem se uzdravoval. Skoro to vypadalo, jako by ty moje ruce na tu všechnu špínu čekaly,  aby se mohly začít uzdravovat.

V kovárně jsem si kromě toho, že mě to neskutečně baví, začal všímat dříve nepoznaného jevu. Uměl jsem se při práci úplně ztrácet. Dokázal jsem se do toho procesu tvoření ponořit natolik, že jsem ztrácel pojem o čase, nepotřeboval jsem jíst ani pít. A pod rukama mi začaly vznikat krásné, zajímavé věci. Měl jsem pocit, že to snad ani nedělám já. Jako bych byl jen nějakým kanálem, skrze který se všechno to tvoření děje. Zdávají se mi sny, poradní, velmi přesné a funkční sny, když si nevím technicky rady.

A přesně tohle jsou místa, kdy se cítím být jaksi požehnán. Kdy jsem si říkal a říkám si, že má tahle moje práce nějaký přesah. Ano, baví mě a naplňuje tvořit krásné věci. Líbí se mi přetvářet rezavějící kusy železa v něco, co má schopnost promlouvat k druhým, něco, co má duši. 

Přiznám se, že jsem dlouho hledal důvěru uvnitř sebe a v sebe, abych se před tento svět postavil jako KOVÁŘ - UMĚLEC. Zejména to druhé slovo mi dlouho přišlo zcela nepatřičné a cítil jsem stud, když jsem si jen dovolil takto přemýšlet a cítit se tak. Ale je to tady. Stojím o to nechat se takto vidět, protože to je to, co právě teď po mě moje duše žádá. Ano, měl jsem příležitost ji uslyšet a slyším ji i nyní velmi zřetelně. Potkal jsem se totiž s jejím hlasem na saharské poušti. V samotě a uprostřed hlubokého žalu. Jasně mi však ukázala, že je čas naplnit svůj posvátný sen - to, proč jsem tady na tomto světě. Být kovářem - umělcem.